Charta 77/26/88

 

Za Pavlem Wonkou

 

     Pavel Wonka byl dělník a laický právník. Byl to obhájce lidských práv. Už v tomto minulém slovesném tvaru je tragika těchto chvil a dnů, které jeho blízcí i obec, k níž patřil, prožívají s úděsem a nesmírným zármutkem.

     Jaký člověk byl Pavel Wonka? Jaký byl jeho život?

 

     Narodil se 23. ledna 1953 ve Vrchlabí v rodině německého dělníka a české úřednice. Jeho otec záhy zemřel, matka zůstala sama se dvěma syny a cele se věnovala jejich výchově a obživě.

     Pavel už jako malý chlapec těžko snášel nespravedlnost, o níž se dovídal v rodině a kterou tak často prožíval ve škole při hodnocení žáků i při posuzování vlastních výkonů. Velmi záhy začal projevovat zájem o elektrotechniku a elektroniku, spolužáci mu říkali "elektronický Wonka". Po skončení základní školy nastoupil do pětiletého učebního poměru pro automechaniky, který zakončil úspěšně maturitou.

     Poté se třikrát pokusil o přijetí na právnickou fakultu Karlovy univerzity, ale negativní posudek z Komunálních služeb města Vrchlabí (v jehož pozadí hrál svou roli i Pavlův česko-německý původ) vážil více než výsledky zkoušek.

     Jako dělník-středoškolák prošel Pavel Wonka asi čtyřmi zaměstnáními, ale všude narážel na nepravosti. Když se ve vrchlabském závodě Mileta stal mechanikem a dopravním referentem s určitou hmotnou odpovědností, stanul před dilematem: mlčet anebo upozornit na vážné nepořádky? Rozhodl se pro otevřenou kritiku. Od té chvíle začaly jeho velké nesnáze, které už nikdy neskončily. Jak prohlásil jeho dobrý přítel: "Takového kritika nemohli v Miletě potřebovat, a tak ve spojení se známými z příslušných orgánů dali dohromady trestní stíhání." Dne 22. dubna 1982 byl Pavel Wonka poprvé zatčen, v jeho a matčině bytě byla provedena domovní prohlídka a na základě zcela falešných důkazů a tvrzení byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Po čtrnácti měsících věznění byl propuštěn na svobodu, věci z domovní prohlídky byly postupně vráceny. Protizákonný postup v něm jen prohloubil bytostný smysl pro spravedlnost. Stále soustavněji studoval právnickou literaturu a získaných poznatků využíval k tomu, že pomáhal svým spoluobčanům v jejich právních sporech, a později i k vlastní obhajobě. Stále více přátel a známých žádalo Pavla o radu a pomoc a on jim vždy ochotně a nezištně pomáhal. Řadu občanů při soudních sporech také zastupoval. V jeho bohaté právnické knihovně čteme v latině zlatý nápis: "Jsme služebníky zákonů, abychom mohli být svobodni."

     Postupně se seznamoval s vážnými vadami a deformacemi československého právního systému, s nezákonnostmi, jimiž byli a jsou postihováni mnozí občané, napsal několik kritických dopisů úřadům, a posléze dospěl k rozhodnutí přihlásit se v roce 1986 jako nezávislý kandidát ve volbách do Federálního shromáždění. Napsal kritický program a snažil se ho rozšířit. Spolu s bratrem Jiřím Wonkou byl zatčen a v nezákonném procesu pak odsouzen k 21 měsícům ztráty svobody. Případ trestního stíhání Pavla Wonky byl od počátku sledován Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Rovněž Charta 77 vydala k nezákonné perzekuci Pavla Wonky svá kritická stanoviska.

     Po potvrzení rozsudku nejvyšším soudem ČSR byl Pavel Wonka převezen do jedné z nejhorších věznic - do Minkovic. Rozhodl se považovat rozsudek za nezákonný a neplatný od samého počátku a podle toho jednal. Již při převozu do Minkovic byl pro tento postoj libereckou eskortou krutě zbit a vážně zraněn. Odmítl nastoupit do nucené práce. Marně žádal odborné lékařské vyšetření. Byl šikanován a týrán. Poté zahájil protestní hladovku. V ohrožení života byl po protestech rodiny a spoluobčanů převezen do pankrácké nemocnice, potom přemístěn na zvláštní 5. oddělení věznice Plzeň-Bory a nakonec na vězeňské oddělení nemocnice v Praze 8.

     Odtud se vrátil 26. února 1988 domů, ke své matce, tělesně značně ochablý, neschopný chůze. Byl rozhodnut nepodrobit se ochrannému dohledu, protože ho považoval za nezákonný. Přes mnohá strádání byl po návratu z vězení duševně čilý. V dlouhých hodinách samovazeb mu v hlavě zrály plány na hlubší právnické úvahy. Den co den ho pak přátelé zastihovali doma píšícího. Napsal řadu rozkladů svého a bratrova procesu, žádal obnovení soudního řízení, poukazoval na hrubé porušení zákonů. Mezi jinými napsal i Poselství propuštěného vězně Pavla Wonky Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a esej O právní kultuře.

     Poznal však, že se v zápase o spravedlnost pro sebe a svého bratra dostává na pokraj svých sil a rozhodl se vystěhovat z ČSSR. Dne 5. dubna odjel do Trutnova vyřídit si cestovní doklady. Byl tam zatčen a od toho dne nedostala rodina o jeho osudu žádnou zprávu. teprve 22. dubna přišla informace od obhájce, že Pavel byl 20. dubna v Hradci Králové odsouzen pro maření výkonu úředního rozhodnutí na dalších 5 měsíců nepodmíněně. Obhájce zároveň uvedl, že sám nemohl rodinu informovat a také sdělil, že Pavel je ve velmi špatném zdravotním stavu. Pět dní nato obdržela paní Gertruda Wonková telegram, že její syn 26. dubna náhle zemřel.

     Ať již byla příčina jeho smrti jakákoliv - a měla by být pravdivě zjištěna - je Pavel Wonka nesporně obětí nezákonné soudní a vězeňské praxe.

     Jeho smrt - možná nepochopitelná mnoha lidem ponořeným do konzumního způsobu života - se musí pro všechny, jimž není lhostejný osud bližního, stát mementem, že pozornost k osudům nespravedlivě stíhaných není nikdy dostatečná. Především by se ale smrt vězně přesvědčení Pavla Wonky měla stát mementem a apelem pro nejvyšší politické orgány v Československu: aby nedopustily další nespravedlivé stíhání a věznění, aby konečně začaly radikálně měnit právní řád, soudnictví a vězeňství v naší zemi v souladu s mezinárodními pakty, na něž přistoupily.

     Smrt Pavla Wonky, důsledného zastánce občanských práv, nesmí být zapomenuta.

 

Praha 3. 5. 1988

 

Stanislav Devátý,  Miloš Hájek,  Bohumír Janát

mluvčí Charty 77