PROJEV HANY JÜPTNEROVÉ

 

Drahý Pavle,

loučím se teď s Tebou za všechny Tvé přátele z Vrchlabí. Sdíleli jsme společně toto město a jeho zvláštní atmosféru. Město se zamlčenou minulostí, ve kterém bylo právo už před několika desítkami let jen cárem papíru. Ty jsi byl jedním z mála, jehož rodiče se sem po válce nepřistěhovali z různých koutů naší země, ale měl jsi tu své domovské právo. Tví prarodiče a rodiče zakusili sami na sobě všechny peripetie v historii tohoto kraje. Nosil jsi v sobě tuto rodinnou zkušenost, vyrůstal jsi bez otce a byl jsi nejen Čech, ale i Němec - Je tedy pochopitelné, že jsi hledal nějaký účinný způsob obrany ve svém životě - a našel jsi ho v právu. Právo, zákon a jeho důsledné a nekompromisní uplatňování se Ti stalo jedinou cestou - ale paradoxně vedlo nakonec k Tvé smrti, protože ses střetl s těmi, kteří si zákony a jejich výklad přisvojují. Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje: této periférie, kde jako by se stále ještě vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd. Vždycky jsem říkala, že se tady necítím doma také proto, že tady nemáme žádný hrob. Teď tady je ten tvůj, a Vrchlabí pro nás bude už navždycky drahocenným kusem domova.

     Vzpomínám si na jeden náš rozhovor. Kdysi dávno jsme spolu někde seděli chvíli v autě a já jsem nahlas uvažovala o tom, že utrpení může mít zástupný charakter; že je to vlastně jen jakási náhody, že ve vězení teď nejsem já, ale někdo jiný. A ten druhý je tam vlastně i za mě - abych já tam nemusela být. - Teď se mi ta myšlenka vrací. Ale jak mám vyjádřit onu zástupnost tváří v tvář Tvé smrti? Ty jsi mrtvý, a my žijeme! Jaké břemeno jsi to tím na nás vložil! Svou smrtí si nás zavazuješ - k tomu, aby naše životy nebyly pro nás soukromou záležitostí, ale abychom je (stejně jako Ty) viděli jako část života celé naší společnosti, celého našeho národa, do něhož jsme vrostlí a který nám je i v této době stále tak drahý. Zavazuješ nás k tomu, abychom svou čest a svědomí opět postavili na první místo ve svých životech. Abychom - stejně jako ty - odmítali dělat kompromisy s mocí a bezprávím; abychom měli sílu odmítat to, co považujeme za nesprávné, a dělat to, co pokládáme za správné. ty jsi způsobil, že se nám rozměr smrti jako nejvyšší oběti stává znovu měřítkem hodnot.

     Ochraňujeme svá srdce před nenávistí. Ti, kteří Tě nenáviděli, přispěli k tomu, že se stáváš historickou osobností v našich dějinách. Tvůj život leží na misce vah, která vyvažuje mravní bídu naší společnosti. Za to jsme Ti, Pavle hluboce vděční.

     Dovol prosím, abych Tě teď ještě poprosila za odpuštění. (Vždycky, když někdo náhle odejde, dostavuje se také pocit viny.) Předkládáme teď tedy tobě i našemu nebeskému otci, že jsem na Tebe v těch posledních třech týdnech málo mysleli, že jsme se málo modlili; byli jsme zvyklí na to, že všechno vydržíš.

     Doufáme a věříme, Pavle, že Ti je teď dobře. Jsi vyvázán z tohoto těla a z tohoto světa, jsi konečně volný! Už se nedopouštíš žádného přečinu, už není třeba ochranného dohledu... A my máme pevnou naději, že ten jediný a skutečný soud, před kterým budeme jednou všichni stát, bude milosrdný a spravedlivý.