Dana Němcová: Pohřeb Pavla Wonky

 

Pavel Wonka, který ve věku 35 let skonal ve věznici MS v Hradci Králové dne 24. dubna 1988, byl důstojně pochován 6. května 1988 ve Vrchlabí, v místě svého bydliště a působiště.

     Po tři dny před pohřbem vlála pod jeho oknem, obráceným na hlavní příjezdovou ulici do Vrchlabí, černá vlajka. Ve večerních hodinách 5. května byla odstraněna a nahrazena vlajkou československou, v rámci májové výzdoby. Ve výkladní skříni pohřební služby na náměstí a v římskokatolickém kostele sv. Vavřince bylo vystaveno smuteční oznámení[1]. Ve zdánlivě klidném městě panovalo napětí. První smuteční hosté z pražského okruhu Charty 77 dorazili do Vrchlabí již ve čtvrtek 5. května.

6. května v ranních hodinách byly matce a bratru Pavla Wonky v Hradci Králové předány tělesné pozůstatky. Bratr Jiří nemohl Pavla poznat. Matka nabyla jistoty o identitě podle zubu, jehož část si urazil jako chlapec. Za dobu vazby, do které byl odvlečen z úředního jednání na vojenské správě v Trutnově, ztratil 21 kg tělesné váhy. V přítomnosti pozůstalých byla rakev uzavřena a dopravena pohřební službou do Vrchlabí. Od 14.30 hod. byla vystavena v kostele sv. Vavřince, kam se přicházeli smuteční hosté poklonit památce Pavla Wonky a uctít květinovými dary. K věncům rodiny a nejbližších přátel přibyly věnce a kytice se stuhami CH 77, FIDH, Jazzové sekce, SPUSA, přátel z Trutnova, trnový věnec a nespočet květin. Všechny tyto poslední dary byly z čerstvých květin, až na věnec z ostnatého drátu ozdobený trikolórou, dar spoluvězně, který byl posléze na rakvi spuštěn do hrobu. Do 15 hod., kdy začala zádušní mše, se prostorný novogotický chrám zcela zaplnil nejméně šesti sty smutečních hostů. Byli přítomni také členové osmi zastupitelských úřadů: Austrálie, Francie, Itálie, Kanada, Nizozemí, NSR, Velká Británie, USA, štáb západoněmecké televizní společnosti ARD, katolický biskup Karel Otčenášek, signatáři občanského společenství Charta 77 z Čech i Moravy a její 3 mluvčí, členové jazzové sekce, SPUSA a VONS.

     Po mši a smutečním obřadu vynesli přátelé rakev Pavla Wonky před kostel k pohřebnímu autu. Na prostranství před kostelem byl nepřehledný dav asi 2000 místních obyvatel. Z objektů přilehlých ku hřbitovu bylo toto shromáždění sledováno bezpečnostními orgány v civilu. Část jich postávala a kouřila na hřbitově. Přesto zcela nerušeně po obřadu, který vykonal místní kněz, se s Pavlem Wonkou rozloučili smuteční řečníci. Úvodem herečka Vlasta Chramostová přednesla filozofický text z pozůstalosti Jana Patočky, jednoho z prvních mluvčích Charty 77, který 13. března 1977 podlehl chorobě v důsledku vyčerpání nepřetržitými policejními výslechy. Václava Havla, který byl se svou manželkou zadržen v Trutnově, zastoupil současný mluvčí CH 77 Stanislav Devátý. Neméně burcující byla promluva katolického kněze bez státního souhlasu a člena VONS Václava Malého. Hluboký a jímavý byl proslov Hany Jüptnerové, neohrožené profesorky jilemnického gymnázia, která po léta zblízka sdílela úsilí i utrpení Pavla Wonky i celé jeho rodiny. Za spoluvězně se s Pavlem prostými slovy rozloučil krajan Kurt Josef Tomčik. Jedna starší žena z Vrchlabí si dodnes vyčítá, že pro pohnutí neodkázala vyslovit nad hrobem prostý dík za všechny ty "chudé" v okolí, jimž byl Pavel Wonka vždy pohotovým, obětavým a nezištným rádcem a pomocníkem.

     Celé shromáždění zazpívalo Československou státní hymnu a poté byla spuštěna rakev do hrobu. Řada těch, kteří pozůstalým projevovali účast, byla nekonečná. Hrob byl zpola zasypán hroudami a květinami. Večer byl již krásně upraven a navštěvován místními mladými lidmi, kteří prohlíželi stuhy a zapalovali svíce. Stuhy zůstaly na místě i druhý den ráno a přibyly jen květiny a krásná fotografie Pavla Wonky, usmívajícího se i v poutech městského soudu v Praze.

     Posilovala ho víra v právo a spravedlnost...

(Článek Dany Němcové o pohřbu Pavla Wonky je převzat z Informací o Chartě.)


 

 



[1][1] Všechny tiskárny měly zakázáno vytisknout parte pro Pavla Wonku. Wonkova maminka Gerta tedy požádala o pomoc Jazzovou sekci, jíž byl Pavel členem, Jazzová sekce  prostřednictvím svého hlavního výtvarníka Josky Skalníka parte vytiskla. (pozn. KK)