ZÁPIS POŘÍZENÝ ZE SOUDNÍHO JEDNÁNÍ S PAVLEM WONKOU ZE DNE 28. ZÁŘÍ 1987

 

Dne 28. 9. 1987 se konalo před Okresním soudem v Liberci přelíčení s Pavlem Wonkou pro trestný čin maření výkonu soudního rozhodnutí. Byl žalován, že od 17. 8. 1987 do 2. 9. 1987 odmítl nastoupit do zaměstnání. Soudu předsedal JUDr. Černý. Pavel Wonka vznesl podjatost předsedy Okresního soudu a předsedkyně a všech předsedů a náměstků Krajského soudu, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu ČSSR. Žádal, aby o této námitce rozhodlo Federální shromáždění ČSSR a Česká národní rada a ve věci stanovila zvláštní soud. Toto dále odůvodňoval, že soudní orgány vedou rozsáhle akce, které způsobily, že je prakticky postaven mimo zákon. Pavel Wonka pak diktoval do protokolu důvody pracovní neschopnosti…

„…Pokračování těchto akcí je fakt, že jsem byl převeden do Minkovic, kde se juristicky vůbec nemám nalézat. Zde jsem již přes měsíc týrán fyzicky i psychicky, dále zimou, již dvakrát jsem se zimou zhroutil. Dospěl jsem k přesvědčení, že tato akce je proti mně centrálně vedena a jeden příslušník SNV mi to potvrdil. V příštím týdnu před návštěvou mám být převezen na další místo. Psychicky jsem deptán, jsem zbaven veškerého práva, slyším a prožívám zde jenom křik, nadávky a šikanování. Od 17. srpna 1987 jsem v izolaci nebo na samovazbě. Na vycházky jsem vyváděn sám a na starosti mě má zvláštní skupina. Včera na mé cele zatopili, abych byl schopen předstoupit před soud. Zadržují mi veškerou korespondenci pro údajnou závadnost. Vlivem zimy a brutálního zacházení jsem již ztratil schopnost dopisy psát. Na této akci se nepřímo podílí i Okresní soud v Liberci, který jsem požádal civilní žalobou o pomoc při řešení teplotních poměrů. Předsedkyně mi tu žalobu odložila, že tento soud není instance k tomu činná. Nemám nikde dovolání, vedoucí referenti vedou zvláštní záznam o tom, že teploty na celách měří, jsou to nepravdivé údaje o teplotách 19-23 ˚C. Lze svědecky doložit, že teploty jsou nižší, neměří se.

Mimo to bych chtěl upozornit, že můj důvod, že jsem odmítl nastoupit do práce, byl ten, že jsem byl 13. srpna 1987 zbit libereckou eskortou, která je známa svou brutalitou, a utrpěl jsem otřes mozku. Všechny příznaky otřesu mozku jsem uvedl následující den při lékařské prohlídce. Neurologické vyšetření mi nebylo provedeno, lékař mi jen zkoušel, zda dosáhnu prstem na špičku nosu (nedosáhl jsem). S ohledem na to, že otřes mozku je přechozen, tak zanechá trvalé následky. Neurologické ošetření mi bylo zařízeno až za týden a to zařídila manželka ústavního lékaře. Toto jsem odmítl, protože po této době příznaky otřesu mozku doznívají. Ústavní lékař zanedbal lékařskou péči. Snaha to utajit byla i ta, že byla zadržena i má žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Fakt, že jsem měl otřes mozku, je u daného stavu nevyvratitelný. Navrhuji mé vyjádření a zápis ve zdravotní kartě.

Pracovat v rozhodné době jsem nemohl též proto, že jsem měl potíže se zády a po umístění na cele č. 17 jsem utrpěl výhřez ploténky. Ani tehdy mě lékař neuznal. Mimo to trpím silnými psychickými potížemi, které vazebně souvisejí s mým odsouzením, které bylo vyvrcholením neuvěřitelné perzekuce. Zhroutil se můj hodnotový úsudek a mé socialistické přesvědčení. Mimo to mi byly vytvořeny takové životní podmínky, které jsou nesnesitelné a život pro mě ztratil smysl. Jsem smířen se smrtí a nejsem schopen dostát požadavkům, které na mě klade denní režim tábora pro výkon práce.

Tyto zdravotní problémy se u mne kumulovali po umístění na cele č. 17. Nebyl jsem schopen žádného pohybu. Velký průvan; v jiných celách zavřeli okna, ale u mě ho nechali otevřené a z cely se stala větrací štola. Průvan mi rozdíral klouby, trpěl jsem nesnesitelnými revmatickými bolestmi v kyčlích a kolenou. Ve dnech mně nohy ztuhly a zmodraly, dostával jsem křeči a ztratil v nich hybnost. V noci se pro průvan nedalo spát a trpěl jsem opačnými potížemi a bolesti byly zcela jiné. Příslušníci Sboru nápravné výchovy mě nechávali bez pomoci na cele a nemohl jsem spát. Všichni viděli, že nemohu pořádně chodit ani vstávat z pryčny.

Do toho jsem začal držet hladovku, prohlásil jsem, že raději zemru hlady než zimou. Celkem to nikdo neevidoval, smáli se mi, že mi prý nechutná. Lékařské ošetření jsem odmítl, protože jsem měl za to, že slouží jen k falešnému zdání, že jsem zdráv. Později mě k lékaři odmítali předvést. Nakonec jsem to řešil tak, že jsem se svlékl a seděl svlečený v průvanu tři dny. Chodili se na mě dívat. Teprve po třech dnech intenzivního zvonění pro mě přišli, byl jsem zhroucený, začali mě různě týrat a mučit, plakal jsem a říkal, aby mi dali pokoj. U lékaře mi dali injekci, nevím jakou. Zdravotní sestra se na mě rozpřahovala, že mi dá úder, křičela atd. Následující den a celý další týden jsem se hlásil k lékaři. Vzali mě až za týden, kdy jsem se psychicky zhroutil a byl jsem vynášen z cely. Takto bych mohl pokračovat.

Pokud jde o námitku podjatosti předsedů a náměstků Nejvyššího soudu, chtěl bych uvést, že juristicky se vůbec v Nápravně výchovném ústavu v Minkovicích nemám nalézat, neboť jsem podal žádost o odklad ze zdravotních důvodů, která má odkladný účinek. Před senátem odvolacího soudu mi schválně zabránili byrokratickou cestou toto právo využít. Ve věci dosud nebylo rozhodnuto, zda mám být ve vazbě nebo na svobodě. Vyhrazuji si právo vše doplnit. Mám i další důvody odmítat pracovat, ale jsem vyzván, abych o poměrech nemluvil. Odmítání práce je v mém případě i z důvodů psychologických, neboť s rozsudkem jsem se nesmířil a nikdy nesmířím, byl jsem odsouzen jako nevinný. Mám obavy z podmínek, jak se mnou bude zacházeno, s ohledem k prožitým zkušenostem z výkonu v Plzeň-Bory. Tato obava se jeví jako důvodná. Nápravně výchovný ústav v Minkovicích je určen pro násilné trestné činy. Snadno mi lze vytvořit nesnesitelné podmínky.

Poukazuji na to, že v Nápravně výchovném ústavu se mnou nikdo nechce jednat, zažil jsem útisk, výhrůžky, mučení a sankce. Podmínky v Nápravně výchovném ústavu považuji za neslučitelné se zásadami humanity a s právními předpisy, které je ustavují, později celou věc velice podrobně i s detaily upřesním. Mám za to, že je zde podezření dle § 158, 209, 221 s. c. a pokus o vraždu § 219. K tomu vysvětluji, že podmínky, do kterých jsem byl uvržen, byly způsobilé mé donutit k sebevraždě a jsem na jejím pokraji. Vězní mě v samovazbě. Teprve den před tímto soudem mně v cele zatopili, ale můj stav není způsobilý tomuto soudnímu jednání. Mám za to, že je zde evidentní úmysl způsobit mi, respektive přivodit smrt. Nemohl být proveden můj výslech v důsledku stavu, který popisuji. Věci kolem mě deklarují tak, že je vše v pořádku. Major Patera na mě křičel, že jsem lhář, když viděl moji žalobu na podmínky v tomto vězení. Již opět se třesu (následek mučení) a obávám se, že ze mě udělají třesoucí se lidskou trosku.“